Kult. Toto jediné jednoslabičné slovo vystihuje celou podstatu Danzigovy temné životní dráhy. Danzigova zaprodaná pekelná duše, hororová vizáž a bizarní myšlenkové zkraty textové i hudební složky jsou neklamným a příznačným poznávacím znamením tohoto satanova dítka. Již od roku 1982, poznamenaného vydáním debutu punk-coreového kultu Misfits, je Glenova cesta do pekla lemována černými zuhelnatělými stromy, jež nesou trpké, avšak mnohdy magické i magnetické, plody. Stačí jen natáhnout ruku a utrhnout si další čerstvý kus se třemi sedmičkami v řadě.

Nové album amerického „Evil Elvise“ začíná přesně tam, kde skončila jeho řadová šestka. Po překlenutí gotického chrámového intra s teskným kytarovým zvukem vás přepadne skladba, která jakoby vypadla z předchozího řadového počinu. Vykrádání sama sebe se stále častěji nosí v dnešním zvrhlém světě. Je však jen a jen na pozorném posluchači, kdy dojde ona pověstná vnitřní trpělivost a pohřbí umělcovu troufalost. Pravda, Glen poněkud zmírnil industriálně přebuzený zvuk kytar, přenechal nepatrně více času i zručnosti hmatníkové ruky a přidal na rychlosti, což elektrizuje novou nahrávku více klasickým rockově-metalovým zvukem, ale za touto fasádou stojí stále ta samá, věkem chátrající, konstrukce. Pokud vaše uši milují předchozí šestkovou kompozici, pak vás „Luciferova sedmička“ nabudí vodopádovou energií. Bude však i mnoho takových, kteří při poslechu budou s nostalgií vzpomínat na to, jak dokázali „bohové zabíjet“.

Rukopis Glenova pařátu je i nyní naprosto typický a neoddiskutovatelný. Opět si toto dílko pohrává s temnými melodiemi, tak typickými pro celou tvorbu tohoto hororového maniaka. Syrové kytarové party, útočící na vaše nitro, probouzejí ve vaší hlavě hrůzostrašné nestvůry zkaženého podsvětí. Metalové riffy, vybíhající pouze mírně z osvědčené linie, podporovány hutnou basou, vařící se snad v tom největším pekelném kotli a příjemné chvilkové vytržení ze zádumčivé letargie v podobě kytarových vyhrávek, která se lepí na kmenovou a mračnou kompozici skladeb jako bolestně trnitý stonek, to je Danzigova žhavá pečeť na dárkovém balení opusu, se kterým se vřítil do nového tisíciletí. Rytmické zásahy bicích se stejně jako strunné nástroje nevychylují z kolejí, po nichž naprosto typická Danzigova mašina míří k majestátní bráně s hořícím nápisem „Hell“. A Glen se svou muskulaturní postavou tuto soupravu žene vpřed se svým absolutně charakteristickým „morrisonsky“ zabarveným vokálem , který je snad jedinou kvalitativní jistotou všech jeho nahrávek.

Žádné překvapení se nekoná. Danzig má v posledních letech přesně stanoveny limity, přímočaře naprojektovánu dráhu, z níž ho nic nemůže vykolejit, neboť se jí pevně a neoblomně drží svými momentálně ostrými kovovými paznehty, které také neopomněl předvést na dosti kýčovitém albovém coveru . A proč taky něco podstatného měnit? Kult je přece neměnný. Stejná melodická temnota a stejné hudební kreace tohoto pána hororovo-komiksových vizí jsou jeho životním posláním. Samotná Glenova slova snad nejlépe vystihují směr, kterým se jeho tvorba ubírá : „Danzig je pro mě všechno, je mi fuk, jestli to bude někdo poslouchat. Uvnitř Danzigu hraju hru sám se sebou.“ … a mně v tom případě nezbývá, než popřát Glenovi se smutkem v duši pěknou zábavu …